V dospělosti čelíme nebo jsme konfrontování se strachem ze selhání vždy, když jsme v minulosti – kdy jsme my sami v dětství (nebo naši rodiče) byli vystavováni nebo přítomni v energii konfliktu, ponižování, studu nebo zahanbení, nedocenění a následnému odmítnutí v jakékoli podobě.
Zvolená strategii pro naše přežití v tomto emočně toxickém prostředí může být, že se snažíme pořád něco dokazovat, dosahovat úspěchů, honíme se za uznáním, mocí, potřebujeme mít vždy v něčem na vrch od ostatních. Klademe na sebe příliš mnoho nároků a zatěžujeme svoji psychiku i fyzické tělo.
Snažíme se předejít všemi možnými způsoby znovu prožívat bolest, která vychází, z již prožité zkušenosti odmítnutí a nese s sebou výše zmiňované emoce a pocity.
Takoví jedinci často končí se syndromem vyhoření, infarkty, epilepsií, trpí nespavostí nebo poruchami soustředění, potýkají se s chronickými onemocněními, můžou mít problémy se zažíváním, diabetes, oslabenou imunitu,…
Další možnou strategií může být to, že se stáhneme a uzavřeme do sebe, do svého vnitřního světa nebo také do herního či digitální světa, vyhýbáme se lidem, společnosti, těžko navazujeme kontakt s okolním světem, jsme introverti a máme problém si o cokoli říct nebo se například pustit do dlouhodobějšího projektu, jsme zdrženliví, ustrašení.
Takto sami sebe, pouze z druhé strany chráníme před možnými konflikty. Často rezignujeme na život, na svět a raději se do ničeho nepustíme, protože, co kdyby se to náhodnou nepovedlo.
Ve skutečnosti se v obou případech snažíme být někým, kým nejsme, odkláníme sami sebe od rytmu svojí přirozenosti a autentičnosti. Buď to ze sebe potřebujeme „vybít“ nebo to v sobě „udusit“.
Tak či tak reagujeme instinkty pro přežití, a tím je buď útěk nebo boj (v tomto případě myšleno boj se sebou uvnitř). Vytváříme uvnitř sebe pouze a znovu atmosféru prostředí konfliktu, která je opakujícím se scénářem z dětství.
Uvnitř nás existuje taková realita vnitřního boje nebo konfliktu, kdy na jedné straně stojí zranitelná část naší osobnosti, která nechce prožívat bolest a odmítá tyto emoce (většinou v podobě malého dítěte),
a na straně druhé buď stojí ta část naší osobnosti, která se před ničím nezastaví a potřebuje dosahovat úspěchů, ocenění, být pořád v akci, něco dělat, potřebuje mít moc nebo schopnosti,…
a nebo je tam ta část, která by se rozdala a byla na všechny velice milá, její předností je nekonfliktnost, bývá velice submisivní, uzavírá se do vnitřního světa,…
Obě tyto části vychází ze stejného zranění, jen se liší svojí strategií a svým postojem na toto zranění.
Nedochází nám, že svým postojem odmítání se vzdalujeme zase a jenom sami od sebe a dáváme prostor pro manipulaci, závislosti, brzdíme svoje tvoření, neproudí k nám hojnost a radost ze života, často končíme vyčerpaní a zažíváme přítomnost nelásky v našem životě.
Zeptejte se sami sebe:
Kde, v jakých situacích cítíte strach ze selhání? Jaká je vaše reakce? Utíkáte, bojujete nebo se schováváte? Co, jaké emoce a pocity ve skutečnosti odmítáte prožít? Jaké potřeby vám nebyly v dětství naplněny?
Text: VERONIKA BARKOCI
KÓDY VAŠÍ DUŠE
Emoční Terapie – práce s podvědomím, emocemi, vnitřním dítětem, rodovými vzorci, fragmentací.
Lektorka Metafyzické Anatomie úrovně 1
Konzultant Metafyzické Anatomie – MAT úrovně 2
Tento článek a informace v něm obsažené lze šířit pouze v případě povolení autora a to nekomerčním způsobem v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky www.kodyvasiduse.cz FB: https://www.facebook.com/kodyvasiduse.cz/ a všemi dalšími uvedenými aktivními zdroji, včetně této poznámky.
