BÝT POZOROVATELEM SVÝCH EMOCÍ

BÝT POZOROVATELEM SVÝCH EMOCÍ

Jako lidská bytost jsme vybaveni schopností cítit a prožívat svoje emoce, a to jak ty pozitivní, tak ty negativní. Emoce jsou energie v pohybu a pokaždé, když přijdou na scénu, chce se po nás je plně prožít, díky čemuž pak můžeme v životě nabýt určitou zkušenost, prožitek a plynout tak dál na vlně svého života.
Prožívání pozitivních emocí nám zpravidla problém nedělá, avšak, když přijdou ty negativní, naše nejčastější reakce bývá buď odpor, vzdor nebo rezistence, tedy spíná se nám instinkt boje nebo útoku nebo se jakoby snažíme své tělo znecitlivit a odpojíme svoje vědomí do reality, která nám pomáhá nebýt s těmito emocemi v kontaktu.

Tímto se však naše emoce potlačí, nikam nezmizí a dříve nebo později pak rupnou, jako papiňák a my znovu těmto emocím čelíme a většinou v podobě silnějších projevů nebo skrze různé již somatizované problémy, které je projebuje naše fyzické tělo.

Lidé, kteří v sobě nosí svá zranění jsou právě díky emočním spouštěčům vedeni si tato svá zranění uzdravit, avšak tím, že se naučili svými reakcemi na emoce vzdorovat nebo se odpojovat, tudíž se brání si své emoce prožít, tak svá zranění nijak neřeší, naopak vytváří živnou půdu pro zesílení svých problémů nebo jejich oddálení na později.

BÝT POZOROVATELEM SVÝCH EMOCÍ je možné v případě, že jsme si vědomi svých naučených reakcí, kdy jako pozorovatel zároveň máme svůj vztah vůči svým emocím, svému prožívání pozitivně přenastavený a víme, že nás tyto emoce nemůžou nijak ohrozit nebo nám ublížit. A i jako pozorovatel si je bez odporu dovolujeme prožívat.

Pokud však náš vztah k prožívání emocí zůstává i nadále negativní, tak být pouze pozorovatelem znamená, že se zase sami od sebe odpojujeme a nedovolujeme si je prožít.

Příkladem může být malé dítě, které kdykoli cítilo své negativní emoce, tak nebyl nikdo, kdo by mu byl v daný moment oporou a celý proces prošel s ním, aby se naučilo prožívat své emoce. Tedy rodič své dítě nechal, aby se s tím popralo samo. Takové dítě si vytvoří asociaci, že buď nesmí cítit své emoce (potlačuje, odpojuje se) nebo vznikne přesvědčení, že není bezpečné cítit své negativní emoce, protože tam nikdo pro něj není, není přijato a zůstane opuštěné. Chyběl tam soucitný svědek nebo pozorovatel, který by to celé prošel s ním a ono tak získalo sebedůvěru a osvojilo si schopnost, že to zvládne.

Když se pak v dospělosti znovu spouští jeho negativní emoce, často zaujímá tento stejný okopírovaný vzorec od svých rodičů, kdy odmítá být sám pro sebe tím soucitným svědkem nebo pozorovatelem. Znovu se jakoby distancuje od svých pocitů a je pouze pozorovatel, kterého se daný prožitek jakoby netýká. Stejně jako to dělali rodiče s ním. Možná tam byli fyzicky, ale ve skutečnosti se dítě na vše cítilo samo a mělo pocit, že tam pro něj nikdo není. Nezískalo postupný návyk ani zkušenost toho, že je v pořádku projít si své emoce a je zároveň i přijato a milováno.

Takže být pozorovatelem svých emocí a neztotožňovat se s nimi, tak určitě ano, ale ne z místa a nastavení stejného vzorce odmítání vše prožít, protože tak pak zase jen více odmítáme sami sebe, a vytváříme další vrstvy odporu.

VERONIKA BARKOCI

Emoční Terapie – práce s podvědomím, emocemi, vnitřním dítětem, rodovými vzorci, fragmentací
Konzultant Metafyzické Anatomie – Level 3
Lektorka Metafyzické Anatomie Level 1,2

Tento článek a informace v něm obsažené lze šířit pouze v případě povolení autora a to nekomerčním způsobem v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky www.kodyvasiduse.cz  FB: https://www.facebook.com/kodyvasiduse.cz/  a všemi dalšími uvedenými aktivními zdroji, včetně této poznámky.